Stručně: Jak se mluví do mikrofonu
Zlaté pravidlo zní: Mikrofon není kolt. Nepatří proklatě nízko.
Kdysi dávno mi jeden zvukař vysvětlil, jak se správně mluví do mikrofonu.
Ráda se s vámi podělím o hlavní zásadu, protože určitě máte co říct a chcete být na své akci dobře slyšet:
Mikrofon patří co nejblíž k puse. (I když nám to nemusí být příjemné, chceme, aby nás bylo slyšet. Jinak si můžeme něco povídat klidně i bez mikrofonu a výsledek bude stejný. Uslyší nás možná první řada.)
A že v televizi drží mikrofon docela daleko od pusy? Je to prý tím, že zvukař v tomto případě může zvuk hodně "vytáhnout" (zesílit), protože jde mimo prostor, kde mluvčí stojí. Zároveň se ale zesilují i všechny ostatní, třeba i rušivé, zvuky z okolí. Takže to tak jednoduché není.
Do mikrofonu mluvíme úplně stejně jako bez něj, tj. nemluvíme šeptem.
Zřetelně artikulujeme.
Neděláme hezitační zvuky (ehhhm). Malý tip: Stačí na konci věty prostě zavřít pusu a žádný pazvuk vám neuteče.
Hlasitě nevydechujeme ani nenadechujeme pusou.
Do mikrofonu neťukáme a nefoukáme, vystačíme si s nudným: "Zkouška zvuku." (Nebo s čímkoliv jiným neškodný. Není dobré být moc vtipný, nikdy nevíme, kdo nás při zkoušce zaslechne.)
A malý bonus, máte možnost si říct o klopák nebo head set? Udělejte to. Budete mít volné ruce a moct se volně pohybovat. Nemusíte řešit, jestli jste dost blízko stojanu s mikrofonem. A všichni vás krásně uslyší.